Deníkové zápisy z lyžařského výcviku (7.1. - 14.1.2006)

7. 1. 2006, SOBOTA

Tak je tady dopoledne a já si balím své věci na lyžák. Ano, konečně je to tady. Už teď bych se klidně vsadila, že celej autobus zase bude čekat jenom na nás. Mamka si totiž potřebovala něco vyfotit a proto i s tátou odjeli do Hradce. To, že ještě teď tam někde tvrdnou a já mám už za dvě hodiny odjíždět samozřejmě nikoho nezajímá. Jak říkám - k autobusu příjdu zase poslední a všichni na mě budou čučet jak na totálního odiota. Ach jo :( Jsem naprosto a dokonale nadšena a vážně jsem nemohla dopadnout líp!

/cenzura :D/

8. 1. 2006 NEDĚLE

Ještě, že jsem se nakonec s nikým nevsadila, prohrála bych. Nakonec jsme nějakým záhadným způsobem dorazili včas. No, slovo včas by možná bylo trochu přehnané. Ale dostali jsme se tam a autobus ještě stál a všichni si do něj teprve rovnali zavazadla.

Včera jsme dojeli sem, do Stříbrnic a už jsme se tu dokonce i ubytovali. /opět cenzura :)/

Ještě ten večer jsme si šli prohlédnout naší sjezdovku. Musela jsem to celý vyšlapat, jenom abych ten úžasnej krpál viděla seshora. Já a ostatní jsme vážně sršeli nadšením. Ale co se dalo dělat... nic nepomohlo a my jsme tam nakonec museli vyjít. Stáli jsme tam nahoře asi půl minuty a rozhlíželi se kolem (respektive předstírali, že nás to ohromně zajímá). Po půl minutě jsme se vypravili zpět dolů. Já samozřejmě zapadla do sněhu, takže jsem byla úplně mokrá. Vážně báječnej začátek... a to byl teprve první den.

Je polední klid a já s potěšením konstatuji, že jsem přežila dnešní dopolední část výcviku. Ale opravdu to bylo jen těsně. Nejdřív jsme celou k velkému nadšení všech studentů mohli opět vyšlapat. To už bych se radši naučila nasednout na vlek, než to takhle šlapat. Nahoře to byla fakt komedie. Samozřejmě, že jakmile jsem si je na tom svahu nasadila, začala jsem vinou špatného namazání mých úžasných lyží sjíždět dolů ze svahu a všem jsem přejížděla lyže. už tehdy se na mě profesoři dívali tak nějak podezřívavě... jako by něco tušili.

Samozřejmě, že tušili správně. Všichni už totiž dávno sjížděli z kopečků a učili se zatáčet. A já, dvacet metrů pod nima, jsem se neustále snažila vystoupat nahoru. Po čtvrt hodině jim to došlo a šli mi ukázat, jak se na těch lyžích mám postavit, tak abych následující vteřinu nespadla. Třídní s sebou naštěstí měla nějakej vosk, takže mi lyže namazala. Po další půlhodině se mi úspěšně povedlo těch dvacet metrů vystoupat. Pak jsem ještě chvíli učila stoupat, protože učitelé nejspíš pochopili, že jsem naprostý kopyto. Nakonec jsem se učila se na těch běžkách otáčet... u toho jsem pochopitelně několikrát slítla, takže všichni přihlížející z toho měli báječnou zábavu.

Cítím se absolutně nemožně! odpoledne půjdeme na sjezdovky. jediné pozitivum, které na tom vidím, je vlek. Alespoň, že mě vyveze nahoru (hmm... teda pokud se mi povede na něj vůbec nasednout a udržet se tam a já tu pitomou sjezdovku nebudu muset stoupat!)

/cenzura :)/ 

9. 1. 2006 PONDĚLÍ

Na sjezdovkách to bylo ještě horší. Na vlek se mi sice podařilo nasednout hned na druhý pokus, ale to je asi tak jediné, co se mi povedlo. Z vleku jsem vystoupila a rozjela se nějakým podivným směrem... skončila jsem samozřejmě až u smrčku někde v lese. Pak jsem se nějak záhadně dostala zpět k ostatním z mé skupinky (hodně mi pomohlo to stoupání, které jsem se učila na běžkách) a dokonce se tam postavila. Profesorka Číháková zastavila přímo před náma a začala něco vykládat. Nerozuměla jsem jí ani slovo. No, rozuměla, ale nějak jsem nechápala jejich význam. Pak ukázala na mě a řekla, abych to zkusila. Tak jsem se rozjela...

A samozřejmě nezastavila. Když jí to poté, co jsem ujela asi deset metrů od místa, kde jsme měli zastavit, došlo, začala na mě volat, abych plužila. Copak já věděla co to je? Nakonec začala křičet, abych si na ty lyže sedla. Tak jsem si sedla a rozjela se ještě rychleji. Nakonec jsem si na ně ještě lehla... a nepomohlo to! Zoufale jsem za sebou táhla hůlky, které vířili sníh pode mnou, takže tryskal všude kolem mě (hlavně do mých očí). Po několika hrůzných sekundách, kdy jsem se už opravdu bála o svůj život, jsem ucítila náraz. Otřu si oči a chvíli jen koukám na modré nebe, jako nějakej blázen. Když mi dojde, že žiju, zvedám se a pohlédnu na věc, které vděčím za záchranu mého života. Další smrček! Chudák malej...

Pohlédla jsem nahoru a spatřila ostatní lyžaře z mojí skupinky. Polovina z nich spadla od smíchu na zem. Můj lyžařský styl nazvali jako "gejzír". Vážně senzační začátek. Celý odpoledne se dělo pořád to samý - ostatní všude kolem lyžovali a já jen závistivě zírala a obdivovala jejich um. Třídní se mě ujala a k mé nelibosti mě učila stoupat, brzdit a zatáčet.

Dneska to bylo ještě horší. I když jsem už na těch sjezdovkách jednou stála, vůbec nic jsem se nenaučila. Takže se mnou třídní zůstala a zas mě to učila. Po necelý hodině už vážně nevěděla co se mnou a tak si zavolala Paštiku. Chudák Paštika mě tam marně učil lyžovat... chytla jsem se za jeden konec hůlky a ona za ten druhej konec... a jeli jsme. Teda lépe řečeno on jel, já křečovitě svírala hůlku a snažila se neslítnout. Nakonec jsem mu nějak natáhla břišní sval či co a on to taky vzdal. /cenzura :D/

Mám strašnou depku z mýho obrovskýho lyžařskýho "umu"! Sice jsem čekala, že mi to nepůjde, vzhledem k mému sportovnímu antitalentu a taky k tomu, že jsem na tom nikdy nestála. Ale takhle hrozný to fakt bejt nemuselo.

Achjo. Asi budu trucovat a nepůjdu na večeři. Já už na tu sjezdovku nepůjdu, ani párem volů mě tam nedostanou! Já chci domů!!!

10. 1. 2006 ÚTERÝ

Ha! Dostali mě tam! Ta zrádcovská Diana mě donutila jít do jídelny a navečeřet se... a pak mi ani nedovolila odejít z večerního programu. Druhej den mi něco nakecala a já se nechala přemluvit a na sjezdovku šla dobrovolně. Nevím, jestli jí mám bejt vděčná nebo ne, protože přeci jenom zkazila moje předsevzetí. Vedle mě na posteli teď sedí Eliška Vejnarová a říká mi, abych tam o ní napsala, že je to mudlovská šmejdka. Takže: Diana je mudlovská šmejdka!!!

/cenzura... já vím, že je tu často... ale nemůžu to tady nechat :D/

Ale i přes to všechno jsem se přece jenom zlepšila. Už alespoň nelítám k zemi a sem tam se mi povede i zatočit nebo zabrzdit. Třeba to nakonec nebude tak hrozný.

Myslím, že asi půjdu zaškrtit Dianu, protože mě právě nazvala nafouklou ropuchou...

11.1.2006 STŘEDA

Včera večer jsem se naštvala na všechny obyvatele u mě v pokoji. Jsme totiž ve speciální ložnici, která má šest postelí a vlastní koupelnu. Takže jsem se už od rána hádaly, která z nás se bude sprchovat jako první. Já si zamluvila, že se chci jít sprchovat hned po Báře Konvalinkový. A jako bych si to nemyslela... ostatní se na to vykašlaly a šly přede mnou. Musela jsem tam tvrdnout a čekat. Nejvíc ze všechno mě naštvalo to jejich vysvětlení... prej se to nějak prohodilo nebo co. Prostě jsem se cítila naprosto mizerně a až do druhýho dne jsem s nima neprohodila ani slovo.

Zajímavá byla taky včerejší přednáška. Nějakej pán tam přišel a cosi tam kecal, přičemž nám něco promítal na stěnu. Jenže zrovna dvakrát záživný to nebylo a tak není divu, že tam Ondra usnul. Jeho chrápání se rozléhalo po celý místnosti... a já z toho fakt nemohla smíchy ještě teď se při pomyšlení na spícího Ondru mlátím smíchy o zem.

Dneska dopoledne jsem měli výlet na běžkách. Nejprve jsme vyšlapali sjezdovku (a kupodivu už jsem ani moc neprotestovali) a poté kousek jeli, až jsme se dostali k druhýmu vleku, o kterým jsem dřív neměla ani tušení. Měli jsme na něm jet po dvojcích. Já jela s Eliškou Vejnarovou... a dělalo nám velký problémy z toho vleku neslítnout... Teda problémy to dělalo spíš mě, Eliška se tam držela úplně bez problémů. Ona totiž taky patřím k těm perfektním lyžařům, kteří mi začínají lízt na nervy tím, že se na těch lyžích udrží. Po půl minutě, když se nám konečně povedlo jakž takž najít rovnováhu, jsme se domluvily, že si zakřičíme. Protože nikdy jindy k tomu nemáme možnost. Takže jsem na tři začaly strašně řvát, jako by nás na nože bral. Vážně jsem si myslela, že jsem se zcvokly... a asi jsem nebyla jediná.

Pak jsme šli několik kilometrů pešky lesem, což bylo na můj vkus dost nezáživný. Nakonec jsme dojeli k nějaký další sjezdovce a tu sjeli ( já kupodivu ani neslítla!). Zastavili jsme se tam u nějakýho stánku s občerstvením a dali si krátkou pauzu. A nebyla bych to já, kdybych během tý krátký chvíle na sebe nevylila svoje kapučíno.

Nakonec nám Pohlová ukázala takovej strašnej kopec a prej že to máme vystoupat. Takže jsme jako pitomci půl hodiny stoupali... a ona nám nahoře řekla, že jsem si to stoupali jen cvičně můžeme si to zase sjet dolů.

Pak nás ještě čekala hromadná havárka. to znamená, že první se vyboural Jirka Lorenc za ní všichni ostatní, kteří nestihli zabrzdit (já naštěstí nejezdím jako blázen, že... takže jsem zůstala stát).

Dneska odpoledne jsme měli "aktivní odpočinek". Každý by si pod slovem odpočinek představil ODPOČINEK. Jenže ona zřejmě ne. Náš aktivní odpočinek spočíval ve třech hodinách chůze po silnici v naprostý zimě. Vážně jsem tam málem zmrzla :( /cenzura :D/

Byli jsme se podívat na sjezdovku, kam půjdeme zítra lyžovat. Mě se zdála až moc prudká... nebylo by pro mě žádnou novinkou, kdybych jí nesjela alespoň se dvěma pády.

12.1.2006 ČTVRTEK

Ha! Sjezdovku jsem přežila! Akorát Terka měla nějakej úraz... ale naštěstí to není nic vážnýho.

Asi bych se taky měla zmínit o dalších speciálních stylech jízdy. Už jsem totiž tak nějak zlepšila svou lyžařskou techniku... takže spadnu jen jednou za půl minuty a ne každých pět vteřin. A proto stíhám pozorovat i ostatní. Nejoriginálnější styl jízdy má určitě Hanka. Jezdí na lyžích skrčená, jako by seděla na záchodě a to takovou rychlostí, že z dálky vypadá jenom jako dlouhá červená čára. Dalším originálním způsobem zastavení je "pštros". To znamená, že se při brždění zaboříte hlavou do sněhu (nejčastěji tento styl praktikuji pochopitelně já).

13.1.2006 PÁTEK

Dneska jsme dopoledne i odpoledne závodili. Kupodivu jsem se neumístila na posledním místě... vždycky jsem byla tak nějak předposlední nebo předpředposlední. Udělalo mi to ohromnou radost!

Diana s Eliškou přišly na to, že začaly z celý naší třídy sestavovat rodokmen. Já jsem něco jako jejich tchýně... a jsem vážně neskonale nadšena (hlavně ze svýho manžela a ze svýho bratra).

/cenzura :)/

14.1.2006 SOBOTA

Tak už jsem doma.... fňuk :( I přes mojí počáteční blbou náladu a nenávist k lyžím, se mi nakonec na lyžáku ohromně zalíbilo a vůbec se mi nechtělo domů Já se nechci... nechci zase zpátky ke svýmu šílenýmu bratříčkovi a sestřičce... a už vůbec ne k rodičům! Je mi strašně smutno...

Ale co se dá dělat. všechno musí jednou skončit a tak i náš lyžák jednou skončil. Myslím, že při vyslovení slov gejzír nebo baba jaga se všichni budeme ještě dlouho smát. Vždycky si rádi zavzpomínáme.

/cenzura :)/

Poznámka na závěr:

Takže jsem to sem přepsala... trochu jsem to poupravila a některý svoje vzpomínky sem přidala, jiný soukromý a osobní zase ubrala (viz: /cenzura/ :D). Já osobně jsem se u toho strašně nasmála... tak doufám, že se taky alespoň trochu zasmějete :)

Pokud bych nějakou větou někoho urazila, tak se omlouvám. Nebylo to v úmyslu... ale v tu chvíli jsem byla na jistý osoby dost naštvaná a mohla jsem o nich něco napsat něco nehezkýho. Tak se radši omlouvám :)

Chamomila :-))